Hej Siri, nikomu to neříkej…

Že v aktuální kauze „Apple vs. FBI“ nejde jen o jeden telefon útočníků ze San Bernardina, je jasné asi už všem. Na miskách vah je na jedné straně účinné vyšetřování bezpečnostních složek, na druhé pak soukromí uživatelů. A je zřejmé, že konečný výsledek ovlivní poměrně zásadně celou společnost na mnoha úrovních.

Zásadní dopad lze ale čekat samozřejmě především na technologický sektor. A nejde zdaleka jen o data ve vašem mobilu, byť se v argumentaci zmiňuje především soukromá korespondence či zdravotní a finanční údaje, které v něm máte uložené. Mobilní telefon je technologie dneška, ale byť to Apple ani ostatní technologické společnosti, které se staví na jeho stranu, nezmiňují, hraje se i budoucnost technologií, které na trh teprve přijdou.

Seznam hlavních oponentů FBI v „šifrovací kauze“, tedy Apple, Google, Microsoft, Facebook – to není jen výčet největších technologických firem. Je to také přehled největších hráčů na poli virtuálních asistentů. Ať už rozhovor s tím svým začínáte, „Hey, Siri“, „Ok, Google“ nebo „Hey, Cortana“, mluvíte dnes na svůj mobil či počítač, případně hodinky. V nejbližších letech tomu tak ale nemusí být.

Siri, Cortana a další se budou chtít přestěhovat „do vaší hlavy“. Dnes už není problém vyrobit „pecku“, kterou si vsadíte do ucha a vymoženosti umělé inteligence budete využívat průběžně – byť zatím půjde stále o periferii mobilního telefonu. Sony už první krok udělala a další budou následovat. Užitečnost „in-ear“ asistentky si jistě dovede každý přestavit sám.

Malá odbočka: Spekulace o tom, že Apple u příštího iPhone vyřadí 3,5″ Jack konektor na sluchátka neustávají. Mluví se však většinou jen o tom, že jde jen o překonání bariéry při dalším ztenčování telefonu a předpokládá se hlavně přechod na Lighting konektor. Občas někdo zmíní i variantu, že Apple k iPhonu přibalí bluetooth sluchátka. Možné je oboje. Také je ale možné, že když ne u příští generace, tak třeba u té další, bude příslušenstvím právě taková „pecka“ – a pak odstranění jacku dává daleko větší smysl, nemyslíte?

Jak to vše souvisí s „Apple vs. FBI“ už asi tušíte. Hraje se o to, jak silné je právo na soukromí a výsledek bude mít na akceptování takové technologie uživateli významný dopad. Její užitečnost se totiž dostává na úplně jinou úroveň až ve verzi „allways on“. Tedy tehdy, kdy nemačkáme pro aktivaci žádné tlačítko a brzo nebude v mnoha případech ani nutné vyslovovat nějakou magickou formulku typu „Hey Siri“. Nejenom, že nám dle vlastního uvážení aktivně pošeptá do ucha informace, které bude považovat za důležité („Pokud chcete stihnout schůzku s Tomášem v 15 hodin, měl by jste za chvíli vyrazit“), ale také bude poslouchat o čem mluvíme a co nám říkají ostatní. A podle toho nám radit, či poskytovat související informace.

Ano, zní to trochu podobně, jako svého času Google Glass, technologie, kterou zastavila „sociální neakceptovatelnost“. Troufnu si ale říct, že miniaturní sluchátko v uchu bude lidem vadit podstatně méně. Už jen proto, že sluchátek jako takových vidíme všude kolem sebe spoustu a poznat, které z nich je „chytré“ a které ne, nebude možné. Jistě, při večeři s partnerkou v restauraci ho odložíme, pokud nebudeme chtít skončit se sklenicí vína vylitou na hlavě.  Ale třeba při rozhovoru s prodavačem nebo s kolegou v práci si ho necháme.

A dostáváme se znovu k tomu soukromí. Na to, že o nás naše virtuální asistentka ví kde co a poslouchá naše rozhovory, si zvykneme rychleji, než dnes tušíme. Budeme chtít ale alespoň věřit, že neposlouchá nikdo další. A proto bude naše přesvědčení, že její provozovatel stojí na naší straně ve věci soukromí, velmi důležité. Ano, jen přesvědčení, protože jistotu samozřejmě nebudeme mít nikdy.

Apple tedy hraje mimo jiné i o to, jak je a bude ve věci ochrany soukromí svými uživateli vnímán, a nepochybně sbírá kladné body do budoucna (byť dnes záporné nabírá hlavně u těch, co si myslí, že boj s terorismem a zločinem by měl mít přednost). A ostatní se s ním staví do jedné řady (s nečekaným zaváháním Amazonu, jehož Alexa no ta bene už dnes trvale poslouchá v řadě amerických domácností…).

A mimochodem, pozice Apple je v souvislosti s vymezením se proti orwellovské vizi světa docela pikantní a je ukázat, že nepeče s Velkým bratrem, je tak takřka povinnost.

 

Jak snížit náklady na benzín?

Tento článek by se vlastně měl spíš jmenovat Jak jsme chtěli snížit náklady na benzín a nepodařilo se. Je ale hlavně o tom, že ne každý nápad je dobré dotáhnout do konce.

Ve STANDu projezdíme každý rok víc než 20.000 litrů benzínu a nafty – technici i obchodníci jezdí po celé republice. V nákladech to znamená ročně přes 600.000 Kč, takže stojí za to přemýšlet o úspoře. Už je to objem, při kterém se dá dojednat i nějaká sleva s dodavateli, což jsme samozřejmě udělali. Vzhledem k pokrytí síti čerpacích stanic a různorodosti cen v regionech (některá síť je levnější třeba na jihu Moravy, jiná zase v Praze a okolí…), také řidiči u sebe nevozí jen jednu kartu. Byl by nesmysl zajíždět čtvrt hodiny ke vzdálenější čerpačce s levnější cenou, případně hledat takovou, jejíž kartu máme k dispozici.

Jedna věc je ale vyjednat plošně nějaké slevy (které zase nejsou tak dramatické, řekněme kolem koruny na litru), jako důležitější se ale zdálo přimět řidiče k tomu, aby při tankování více mysleli na náklady, tedy v rámci možností vybírali levnější variantu. A především aby tankování plánovali – rozdíl v ceně třeba ve městě nebo na dálnici může být klidně i 6 nebo 7 Kč na litru. Takže pokud třeba obchodník natankuje s rozmyslem den předem za 30 Kč v Brně a ne druhý den ráno ve spěchu na dálnici za 36 Kč (protože už musí, benzín mu dochází a spěchá aby stihl termín schůzky) rozdíl dělá při plné nádrži třeba 250 Kč. A pokud se to děje často, v nákladech už je to znát. Stačí použít jednoduchou matematiku – kolik znamená průměrná úspora 1 Kč na litr při 20.000 litrech ročně…

Takže jsme se samozřejmě snažili o průběžnou osvětu a přemýšleli jsme, jak vše trochu zautomatizovat. Nemá smysl hlídat každé tankování a dupat po lidech, když občas natankují dráž – mohlo by to vést k tomu, že kvůli levnému tankování “aby byl klid” budou zajíždět ke vzdálenějším čerpačkám a úsporu projíždět, o neefektivně vynaloženém čase ani nemluvě. Takže nás napadlo jít raději jinou cestou – poskytnout všem informace, jak jsou na tom jednotliví řidiči ve srovnání s ostatními. Připravili jsme e-mailový report, který využívá již existující evidenci tankování. Fusio ho generuje po skončení každého měsíce a jeho obsahem jsou tři nejlevnější a nejdražší tankování v předchozím měsíci – zvlášť pro naftu a zvlášť pro benzín, aby srovnání bylo fér. Záměr byl, posílat ho po otestování všem na společnou adresu týmu, aby se každý mohl porovnat s ostatními. Pokud bude někdo v top 3 nejlevnějších, může mít dobrý pocit, že to všichni ví. Kdo bude mezi nejdražšími, může se zamyslet nad tím, zda by to příště nešlo lépe. Ale nikdo to s ním nebude explicitně řešit, nikdo ho nebude “pérovat”. Vycházíme z toho, že lidi mají rozum. Takže třeba měl opravdu důvod, proč natankovat zrovna tam, kde natankoval. A zřejmě i zvážil, že při této ceně se na žebříčku nejspíš umístí. Příště se snad bude snažit umístit v žebříčku nejlevnějších…

Taky je první vzorek reportu, který vygenerovaný za říjen 2015:

phm1

Jak je vidět, u benzínu jsou rozdíly znatelné. Aut na naftu máme jen pár, takže došlo k situaci, kdy s cenou 31,40 Kč / litr by se řidič mohl umístit jak mezi nejdražšími, tak mezi nejlevnějšími – což by samozřejmě bylo spíš k smíchu. Takže jsme zahájení posílání žebříčků stopli a udělali ještě pár úprav – do výpisu se záznam dostane pouze v případě, že je cena odlišná od průměrné ceny pro daný typ paliva. U nejdražších tankování pak jeho cena musí tu průměrnou překročit nejméně o 0,5 Kč. Výpis průměrné ceny jsme do reportu pro informaci také doplnili.

Upravený report vypadal takto:

phm2

Je z něj vidět, že potenciální motivace řidičů se tak změnila prakticky výhradně na pozitivní – případné drahé tankování je vidět pouze pokud je opravdu “mimo”. Jenomže zrovna to jedno konkrétní vypsané tankování v říjnovém reportu bylo opravdu netypické a nepřišlo nám úplně fér řidiče tímto způsobem “pranýřovat”, zvlášť když z letmého pohledu do předchozích záznamů bylo jasné, že je to opravdu výjimka.

Po zvážení jsme se rozhodli distribuci reportu celému týmu zatím nezahájit. Nastavil jsem si posílání pouze sobě pro přehled s tím, že podle zkušeností uvidíme, jak dál.

A jak to dopadlo? Z prvních pár reportů se ukázalo, že zaměstnanci vlastně obvykle tankují docela rozumně. Navíc jsme se trefili do období, kdy po několika relativně ustálených letech dochází k celkem výrazným a rychlým změnám v cenách pohonných hmot. Jak je vidět níže z ukázky reportu za leden 2016, všechna nejdražší tankování benzínu vychází na začátek měsíce, ta nejlevnější na jeho druhou  polovinu. Důvod je prostý – ceny šly prostě během dvou týdnů citelně dolů.

Takže záměr posílat report “Žebříčky tankování na minulý měsíc” jsme nakonec úplně zrušili. Ne vše, co člověk vymyslí, se ukáže jako přínosné. A je lepší stopnout nevhodný záměr byť i těsně před dokončením, než se ho držet je proto, že už se na něm něco odpracovalo.

phm3

Samořídící auta a pojištění

Fundamentální technologická změna v určitém obou s sebou často přináší stejné zásadní změny v navázaných odvětvích. Po masívním nástupu samořídících aut (o kterém už málokdo pochybuje, že nastane poměrně brzy) se bude muset s velkými změnami vypořádat kromě samotného automobilového průmyslu, taxislužeb a dalších dopravců také pojišťovnictví.

Již dnes automobilky deklarují, že u svých autonomních modelů budou přebírat zodpovědnost za způsobené škody – a je to celkem logické. Chyba na straně řidiče už nastávat nebude, vždy půjde o chybu software či hardware vozu. A za “chybu řízení” tedy nebudou chtít být logicky odpovědní majitelé vozů – zvlášť když jim automobilka třeba přes noc software vozu updatuje, což bude nejspíš také poměrně běžné. Dopad na pojišťovnictví je tedy zřejmý: postupný zánik byznysu s povinným ručením a havarijním pojištěním, které budou místo jednotlivců v nějaké formě masivně nakupovat automobilky. Tedy ve velkém a v přepočtu na vůz i levněji. Některé z nich si možná zřídí v rámci své skupiny vlastní pojišťovnu, protože se jim to vyplatí. Dopad tedy bude zásadní na pojišťovny i zprostředkovatele. Nicméně poměrně pozvolný, stejně jako nástup autonomních aut a postupné vyřazování z provozu těch starších. Ale věřím, že na centrálách pojišťoven se na příslušných plánech a scénářích už pracuje.

A postupně také nastane další změna. Nehodovost samořídících aut bude rapidně klesat (nejen vylepšováním samotných aut a software, ale i díky jejich vzájemné komunikaci), takže hlavním rizikovým faktorem budou řidiči, kteří si budou své vozy řídit sami. A těm se bude logicky cena pojištění zvedat, a to možná až na úroveň, kdy bude jedním z faktorů, proč s řízením přestat. Stane se z něj tak svým způsobem luxus. Ale to se samozřejmě nebavíme o nejbližších letech…

Emoji, kam se podíváš

Emoji se, především po začlenění do posledních verzí mobilních operačních systémů, stávájí běžnou součástí komunikace. A to nejenom u teenagerů.

Obrázek občas vydá za mnoho slov, ale může i pomoct v rychlé orientaci – především pokud jste vizuální typ. Alespoň u mně to funguje. Začal jsem tedy emoji používat i tam, kde to možná není úplně zvykem. Třeba v kalendáři, poznámkách nebo seznamu úkolů (což je u mně již déle než rok skvělá aplikace  2Do).

Tady je pár ukázek pro inspiraci:

Kalendář:

Kalendář

2Do:

2Do 

Poznámky:

 Poznámky

Někomu to možná může připadat přeplácané. Já jsem popravdě taky začal s pár přidanými obrázky, třeba na vypíchnutí prioritních úkolů. Později jsem ale začal přidávat další a další – dnes už mám jednotlivé „osobní“ emoji zažité a rychle se v nich orientuji.

Nabízí se také otázka, zda přidávání emoji do textu nezdržuje. Můžu vás ujistit, že prakticky vůbec, tedy alespoň na Macu. Do výběru emoji se snadno dostanete klávesovou zkratkou ctrl+cmd+mezerník a jak je vidět na ukázce, sytém nabízí často používané, ale především oblíbené položky. Není tedy nic snazšího, než si ty, které chcete používat třeba pro rozlišení různých kategorií, přidat do oblíbených. V Mac OS X je podpora emoji opravdu kvalitní, fungují bezproblémově ve všech aplikacích, se kterými pracuji.

emojiosx

A jeden tip na závěr: Pokud vaše oblíbená aplikace podoporuje štítkování, můžete si emoji obrázky přidat i k jednotlivým štíkům, nebo mít jako štítky čistě jen emoji. Používám to tak nejen v 2Do, ale i třeba v Evernote.

2Do_screenshot_tags

ANTS v novém

Po dvanácti letech už bylo načase aktualizovat vizuální styl ANTS. Vzali jsme to zgruntu, nové logo (to původní bylo při zakládání firmy navržené klasicky narychlo, aby něco bylo…) i nová firemní barva. Původní oranžová už nám neseděla, nahradili jsme ji fialovou, v kombinaci s černými prvky.  S použítím těchto barev a moderního plochého designu jsme  samozřejmě aktualizovali i všechny materiály, web jsme nechali udělat pro jistotu úplně od základů znovu. Rozloučili jsme se se starým redakčním systémem, který jsme si kdysi nechali napsat na míru a přešli na WordPress, na kterém již běží i web STANDu.

Nové logo se rodilo trochu těžce, zamítli jsme opravdu hodně návrhů, které nám dodavatel předložil. Nechtěli jsme něco obyčejného a postupně jsme se tak dopracovali až k nakonec vybranému, u kterého můj názor pár dní osciloval mezi „super“ a „to jako fakt?“. Převážná většina týmu ANTS, který jsme celý zapojili do výběru nové barvy i loga, byla pro. A i u mně naštěstí nakonec konzervativnost nevyhrála a docvaklo mi, že i když každému asi myšlenka, na které je logo postaveno, nedojde hned, je to spíš dobře. Že když ten „aha!“ moment přijde později, tím spíš snad někdo nápad ocení.

ANTS logo
Nové logo ANTS

Rok s Vívosmartem

Při nahlédnutí do statistik v Garmin Connect jsem si všiml, že je to už skoro přesně rok, co jsem začal používat náramek Vívosmart. To už je docela dlouhá doba, takže jaké jsou zkušenosti a postřehy? Zkusím je shrnout v pár bodech:

  • Náramek mne opravdu přiměl víc se hýbat, o (nedostatku) pohybu přemýšlet. Kdyby nic jiného, tímto svůj úkol splnil. Snažím se plnit denní cílové počty kroků, které nastavuje. Tahle část je vymyšlená velmi dobře – když člověk denní cíle plní, pomalu se zvedají. Od hranice 10.000 kroků/den, která by měla být pro zdravé množství pohybu plus mínus dostatečná, se pak zvyšování cílů postupně zpomalí. Pokud člověk na pár dní “vypadne z tempa”, třeba kvůli nemoci, denní cíl se výrazně sníží například na 5.000 kroků a pak opět začíná růst. Garmin tak chytře bojuje s demotivací, kterou by přinášelo dlouhodobé neplnění cílů.
  • Přesnost krokoměru je myslím poměrně přesná, dobře pozná kývavý pohyb při chůzi nebo běhu a třeba při stání nezapočte ani krok, i když vivosmartsi při řeči pomáháte hodně živou gestikulací. Popravdě mi ale je trochu jedno, jaká je přesnost, jde mi o srovnání vývoje v čase, zda se hýbu méně či více. Takže i kdyby byla nepřesnost třeba 10%, nevadilo mi to, když by byla pořád stejná…
  • Už po pár týdnech jsem začal Vívosmart odkládat na noc. Měření spánku je velmi nepřesné a tudíž neodůvodní byť malé nepohodlí, které náramek na ruce přináší.
  • Potvrdilo se mi jako správné rozhodnutí vybrat náramek, který je plně vodotěsný. Přes den ho z ruky nesundávám prakticky nikdy.
  • K mému překvapení často používám funkci hodinek. Je to rychlejší než sahat pro mobil do kapsy.
  • Notifikace jsem bral spíš jako takové plus, když už tam jsou. Nakonec je ale oceňuji poměrně dost, opět je to rychlejší než tahat z kapsy telefon, abych se podíval, proč zavibroval. Stejně tak je fajn dozvědět se o příchozím hovoru z telefonu, který leží na stole ve vedlejší místnosti. Bylo ale potřeba vypnout zbytečné notifikace aplikací, které jsem na telefonu prostě tak nějak selektivně ignoroval. Na náramku to dost dobře nešlo, ze začátku vibroval co pár minut. Celkem jasně se tak ukázalo, které notifikace jsou užitečné a které ne.
  • Ještě k notifikacím: Opravdu je třeba myslet na již mnohde zmiňovaný problém, týkající se i dalších wearables – pokud se při rozhovoru s druhou osobou podíváte na zápěstí, vnímá to tak, že spěcháte. Takový je zažitý signál z doby, kdy všichni nosili hodinky. Ten, s kým mluvíte neví, že vám zavibroval náramek kvůli notifikaci. Je dobré to vnímat a v případě potřeby uvést na pravou míru.
  • Během roku Garmin dvakrát podstatně předělal aplikaci pro iOS. V prvním případě šlo o pozitivní změnu , aplikace mi vyloženě sedla. Naopak druhý redesign uživatelského rozhraní je podle mně krok zpět. Pominu, že aktuální verze 3.1.1 celkem padá, to snad brzo opraví. Co se ale podle mého subjektivního názoru zhoršilo, je především přehlednost grafů (ty v předchozí verzi byly opravdu výborné): Také některé funkce dříve dostupné na jedno klepnutí jsou nyní ukryté kdesi v podvolbách tlačítka Více…
  • Sympatické je, že Garmin průběžně vydává i aktualizace firmware náramku, za ten rok jich bylo asi 8. Až na výjimky jde podle changelogu spíš o drobnější změny či opravy chyb, ale je fajn, že výrobce na zákazníky nekašle (taky máte doma Smart TV s možností update firmware, ale výrobce za 2 roky žádný nevydal?).
  • Vůbec bohužel nepoužívám funkci, upozorňující na delší dobu bez pohybu. Náramek umí upozornit vibrací a zobrazením na displeji, pokud se déle než hodinu nehýbete. Čili podobná funkce, jaká je často zmiňovaná v souvislosti s Apple Watch. Bohužel s jedním podstatným rozdílem – Apple Watch upozorňují na dlouhé sezení, jako náprava tedy stačí na určitou dobu se postavit. Což je údajně dostačující a dovedu si takový režim celkem představit. Garmin Vívosmart ale upozorňuje ne na sezení, ale na nečinnost, což je pro něj mj. třeba i plavání nebo jízda na kole. To by až tak nevadilo, jde hlavně o  řešení pro dlouhé sezení v kanceláři. Problém ale je, že pro “snulování” doby nečinnosti je nutné ujít ne zrovna malou vzdálenost, v podstatě dejme tomu 5 minut chodit. Na což pokaždé prostě není příležitost. A pokud u této funkce člověk začne dělat výjimky, za chvíli ji začne prostě ignorovat. Takže řešení u hodinek od Apple je asi lepší v tom, že než chtít po uživateli moc, spokojí se aspoň s něčím.
  • Příjemná drobnost je možnost vyhledání telefonu, válejícího se někde po domě. Náramek ukazuje orientační vzdálenost podle síly Bluetooth signálu a telefon vydává zvuk, a to i pokud je jinak jen v režimu vibrace. Občas se to hodí.
  • Asi po 9 měsících odešel displej, reklamovaný kus vyměnila Alza do dvou týdnů za nový.
  • Náramek má decentní vzhled, není problém si ho vzít ani k obleku, což bylo také jedno z kritérií. Pokud není člověk v tričku s krátkým rukávem, většinou si ho nikdo nevšimne, zvědavé dotazy padnou obvykle až po první notifikaci 🙂

Jak je vidět, Vívosmart používám trochu jinak, než jsem původně myslel a některé vlastnosti, podle kterých jsem se rozhodoval, se ukázaly jako nepodstatné. A naopak. Celkově jsem rozhodně spokojený – hlavně proto, že mám lepší kontrolu nad tím, jak moc se hýbu při srovnání v delším časovém úseku. Ale i ostatní zmíněné plusy mají svůj význam.

Jak jsme změřili téměř neměřitelné

Před pár měsíci se nám ve STANDu oproti normálu zvýšily stížnosti ze strany techniků na to, jak jsou jim od obchodníků předávány informace, potřebné k realizaci zakázek. Tedy že se občas některé nuance dozvídají až na místě od zákazníka a podobně.

Způsob a struktura předávaných informací jsou sice poměrně přesně určené, ne vše se ale dá zaškatulkovat do nějakých kolonek.

Při pátrání po detailech se ukázalo, že to obě strany vidí trochu odlišně – obchodníci měli pocit, že problémů zas tolik není, technici měli jiný názor… Zvlášť při snaze posoudit závažnost problému za trochu delší období, třeba za pár měsíců – nikdo už nebyl schopen reálně odhadnout skutečný poměr problematických zakázek.

Abychom se dobrali nějaké aspoň trochu objektivní informace a hlavně situaci zlepšili, přemýšleli jsme jak tuto věc měřit, když je z podstaty poměrně subjektivní.

Nakonec jsme zvolili poměrně jednoduchou metodu – technici nyní jako jeden z parametrů při ukončování zakázky uvádějí hodnocení kvality předání obchodníkem (na škále jako u hotelů – * až *****), které je zpětně kdykoliv možné dohledat v seznamu zakázek.

Hodnoceni_kvality_predani_zakazky

Jelikož je hodnocení provedeno hned a obchodník je o něm informován, může se k němu případně vyjádřit, pokud by situaci viděl jinak. Zaznamenané údaje k jednotlivým zakázkám lze tedy pak považovat za relativně objektivní a lze se nimi dále pracovat. Především hlídáme  měsíční průměr hodnocení a obchodní manažer má jasné zadání – musí se pohybovat nad 4,5 hvězdičkami. Po skončení každého měsíce dostane e-mailem report s průměrnou hodnotou a také s konkrétním hodnocením u jednotlivých zakázek. Může se tak podívat, kdo z obchodníků má případně na svědomí zhoršení ukazatele a situaci s ním řešit.

Jak už to tak ale bývá, co se měří, to se zlepšuje. Takže těch pět hvězdiček u všech případů na výřezu ze seznamu zakázek na obrázku  není žádná náhoda – od zavedení hodnocení se situace dramaticky zlepšila. Nikdo přece nechce být ten, kdo kazí hodnocení celému týmu 🙂

 

 

Zkušenosti s Transcend JetDrive Lite

Po roce používání MacBooku Pro došlo na potřebu řešit rozšíření úložiště. Při nákupu se mi 256 GB kapacita SSD zdála v kombinaci s předsevzetím neskladovat na disku kdejaké smetí dostatečná. Čas ale ukázal, že řešením docházejícího místa se musím zabývat příliš často. Velká knihovna fotek, virtualizované Windows v Paralles Desktop a podobní žrouti gigabytů srazili volné místo na disku trvale pod 40 GB, stačilo nějakou dobu nevěnovat pozornost třeba snímkům vytvářeným Paralles a už systém upozorňoval, že “disk je téměř plný” – v praxi zůstávalo třeba jen 3 GB. Vyčistit zbytečnosti a dostat se zpět na třeba 30 GB byTranscend JetDrive litelo vždy otázkou pár minut, ale obvykle v nejmíň vhodné chvíli. Do nějakého neautorizovaného zásahu dovnitř MacBooku se mi nechtělo, takže jsem hledal řešení externí.

Transcend JetDrive Lite mne zaujal tím, že není nutno ho na rozdíl od externích disků připojených přes USB nebo thunderbolt připojovat, odpojovat a hlavně myslet na jeho přenášení společně s notebookem. Je schovaný v SD slotu, který jsem vůbec nepoužíval. Asi by stačila i 128 GB varianta, ale chtěl jsem mít od zabývání se místem na disku “navždy” (tedy na celou dobu životnosti MacBooku) pokoj. Takže jsem sáhl po 256 GB variantě, konkrétně po modelu 360 – jednotlivé modely úložiště jsou určené vždy pro konkrétní modely MacBooků, takže je třeba vybrat ten správný.

Instalace byla samozřejmě triviální, stačí pouze zasunout miniaturní kartu do slotu. Disk jsem naformátoval jako OS X rozšířený. Na disk jsem přesunul knihovny aplikací Fotky a iTunes, některá méně používaná data a zkušebně také virtuální disk Parallels. Žádné benchmarky jsem nedělal, jde mi čistě o praktickou zkušenost. A ta je zatím výborná, byť krátkodobá. Kopírování souborů mezi JetDrive a interním diskem je velmi rychlé.  Také třeba při práci s fotkami není žádné zpomalení patrné. Dokonce i virtualizované Windows běží z externí paměti přijatelnou rychlostí, i když zpomalení oproti běhu z interního disku je trochu znát.

Zatím tedy JetDrive vypadá jako výborné řešení rozšíření úložiště, podstatná samozřejmě bude dlouhodobá spolehlivost. Záruka je doživotní a data mám poctivě zálohovaná, nicméně řešení případného selhání disku by nějaký čas zabralo, pro finální spokojenost tedy bude rozhodující tedy především to, zda paměť v Transcendu vyrobili tak, aby zvládla tři čtyři roky provozu bez zaváhání. Uvidíme.