Rok s Vívosmartem

Při nahlédnutí do statistik v Garmin Connect jsem si všiml, že je to už skoro přesně rok, co jsem začal používat náramek Vívosmart. To už je docela dlouhá doba, takže jaké jsou zkušenosti a postřehy? Zkusím je shrnout v pár bodech:

  • Náramek mne opravdu přiměl víc se hýbat, o (nedostatku) pohybu přemýšlet. Kdyby nic jiného, tímto svůj úkol splnil. Snažím se plnit denní cílové počty kroků, které nastavuje. Tahle část je vymyšlená velmi dobře – když člověk denní cíle plní, pomalu se zvedají. Od hranice 10.000 kroků/den, která by měla být pro zdravé množství pohybu plus mínus dostatečná, se pak zvyšování cílů postupně zpomalí. Pokud člověk na pár dní “vypadne z tempa”, třeba kvůli nemoci, denní cíl se výrazně sníží například na 5.000 kroků a pak opět začíná růst. Garmin tak chytře bojuje s demotivací, kterou by přinášelo dlouhodobé neplnění cílů.
  • Přesnost krokoměru je myslím poměrně přesná, dobře pozná kývavý pohyb při chůzi nebo běhu a třeba při stání nezapočte ani krok, i když vivosmartsi při řeči pomáháte hodně živou gestikulací. Popravdě mi ale je trochu jedno, jaká je přesnost, jde mi o srovnání vývoje v čase, zda se hýbu méně či více. Takže i kdyby byla nepřesnost třeba 10%, nevadilo mi to, když by byla pořád stejná…
  • Už po pár týdnech jsem začal Vívosmart odkládat na noc. Měření spánku je velmi nepřesné a tudíž neodůvodní byť malé nepohodlí, které náramek na ruce přináší.
  • Potvrdilo se mi jako správné rozhodnutí vybrat náramek, který je plně vodotěsný. Přes den ho z ruky nesundávám prakticky nikdy.
  • K mému překvapení často používám funkci hodinek. Je to rychlejší než sahat pro mobil do kapsy.
  • Notifikace jsem bral spíš jako takové plus, když už tam jsou. Nakonec je ale oceňuji poměrně dost, opět je to rychlejší než tahat z kapsy telefon, abych se podíval, proč zavibroval. Stejně tak je fajn dozvědět se o příchozím hovoru z telefonu, který leží na stole ve vedlejší místnosti. Bylo ale potřeba vypnout zbytečné notifikace aplikací, které jsem na telefonu prostě tak nějak selektivně ignoroval. Na náramku to dost dobře nešlo, ze začátku vibroval co pár minut. Celkem jasně se tak ukázalo, které notifikace jsou užitečné a které ne.
  • Ještě k notifikacím: Opravdu je třeba myslet na již mnohde zmiňovaný problém, týkající se i dalších wearables – pokud se při rozhovoru s druhou osobou podíváte na zápěstí, vnímá to tak, že spěcháte. Takový je zažitý signál z doby, kdy všichni nosili hodinky. Ten, s kým mluvíte neví, že vám zavibroval náramek kvůli notifikaci. Je dobré to vnímat a v případě potřeby uvést na pravou míru.
  • Během roku Garmin dvakrát podstatně předělal aplikaci pro iOS. V prvním případě šlo o pozitivní změnu , aplikace mi vyloženě sedla. Naopak druhý redesign uživatelského rozhraní je podle mně krok zpět. Pominu, že aktuální verze 3.1.1 celkem padá, to snad brzo opraví. Co se ale podle mého subjektivního názoru zhoršilo, je především přehlednost grafů (ty v předchozí verzi byly opravdu výborné): Také některé funkce dříve dostupné na jedno klepnutí jsou nyní ukryté kdesi v podvolbách tlačítka Více…
  • Sympatické je, že Garmin průběžně vydává i aktualizace firmware náramku, za ten rok jich bylo asi 8. Až na výjimky jde podle changelogu spíš o drobnější změny či opravy chyb, ale je fajn, že výrobce na zákazníky nekašle (taky máte doma Smart TV s možností update firmware, ale výrobce za 2 roky žádný nevydal?).
  • Vůbec bohužel nepoužívám funkci, upozorňující na delší dobu bez pohybu. Náramek umí upozornit vibrací a zobrazením na displeji, pokud se déle než hodinu nehýbete. Čili podobná funkce, jaká je často zmiňovaná v souvislosti s Apple Watch. Bohužel s jedním podstatným rozdílem – Apple Watch upozorňují na dlouhé sezení, jako náprava tedy stačí na určitou dobu se postavit. Což je údajně dostačující a dovedu si takový režim celkem představit. Garmin Vívosmart ale upozorňuje ne na sezení, ale na nečinnost, což je pro něj mj. třeba i plavání nebo jízda na kole. To by až tak nevadilo, jde hlavně o  řešení pro dlouhé sezení v kanceláři. Problém ale je, že pro “snulování” doby nečinnosti je nutné ujít ne zrovna malou vzdálenost, v podstatě dejme tomu 5 minut chodit. Na což pokaždé prostě není příležitost. A pokud u této funkce člověk začne dělat výjimky, za chvíli ji začne prostě ignorovat. Takže řešení u hodinek od Apple je asi lepší v tom, že než chtít po uživateli moc, spokojí se aspoň s něčím.
  • Příjemná drobnost je možnost vyhledání telefonu, válejícího se někde po domě. Náramek ukazuje orientační vzdálenost podle síly Bluetooth signálu a telefon vydává zvuk, a to i pokud je jinak jen v režimu vibrace. Občas se to hodí.
  • Asi po 9 měsících odešel displej, reklamovaný kus vyměnila Alza do dvou týdnů za nový.
  • Náramek má decentní vzhled, není problém si ho vzít ani k obleku, což bylo také jedno z kritérií. Pokud není člověk v tričku s krátkým rukávem, většinou si ho nikdo nevšimne, zvědavé dotazy padnou obvykle až po první notifikaci 🙂

Jak je vidět, Vívosmart používám trochu jinak, než jsem původně myslel a některé vlastnosti, podle kterých jsem se rozhodoval, se ukázaly jako nepodstatné. A naopak. Celkově jsem rozhodně spokojený – hlavně proto, že mám lepší kontrolu nad tím, jak moc se hýbu při srovnání v delším časovém úseku. Ale i ostatní zmíněné plusy mají svůj význam.

Jak jsme změřili téměř neměřitelné

Před pár měsíci se nám ve STANDu oproti normálu zvýšily stížnosti ze strany techniků na to, jak jsou jim od obchodníků předávány informace, potřebné k realizaci zakázek. Tedy že se občas některé nuance dozvídají až na místě od zákazníka a podobně.

Způsob a struktura předávaných informací jsou sice poměrně přesně určené, ne vše se ale dá zaškatulkovat do nějakých kolonek.

Při pátrání po detailech se ukázalo, že to obě strany vidí trochu odlišně – obchodníci měli pocit, že problémů zas tolik není, technici měli jiný názor… Zvlášť při snaze posoudit závažnost problému za trochu delší období, třeba za pár měsíců – nikdo už nebyl schopen reálně odhadnout skutečný poměr problematických zakázek.

Abychom se dobrali nějaké aspoň trochu objektivní informace a hlavně situaci zlepšili, přemýšleli jsme jak tuto věc měřit, když je z podstaty poměrně subjektivní.

Nakonec jsme zvolili poměrně jednoduchou metodu – technici nyní jako jeden z parametrů při ukončování zakázky uvádějí hodnocení kvality předání obchodníkem (na škále jako u hotelů – * až *****), které je zpětně kdykoliv možné dohledat v seznamu zakázek.

Hodnoceni_kvality_predani_zakazky

Jelikož je hodnocení provedeno hned a obchodník je o něm informován, může se k němu případně vyjádřit, pokud by situaci viděl jinak. Zaznamenané údaje k jednotlivým zakázkám lze tedy pak považovat za relativně objektivní a lze se nimi dále pracovat. Především hlídáme  měsíční průměr hodnocení a obchodní manažer má jasné zadání – musí se pohybovat nad 4,5 hvězdičkami. Po skončení každého měsíce dostane e-mailem report s průměrnou hodnotou a také s konkrétním hodnocením u jednotlivých zakázek. Může se tak podívat, kdo z obchodníků má případně na svědomí zhoršení ukazatele a situaci s ním řešit.

Jak už to tak ale bývá, co se měří, to se zlepšuje. Takže těch pět hvězdiček u všech případů na výřezu ze seznamu zakázek na obrázku  není žádná náhoda – od zavedení hodnocení se situace dramaticky zlepšila. Nikdo přece nechce být ten, kdo kazí hodnocení celému týmu 🙂

 

 

Zkušenosti s Transcend JetDrive Lite

Po roce používání MacBooku Pro došlo na potřebu řešit rozšíření úložiště. Při nákupu se mi 256 GB kapacita SSD zdála v kombinaci s předsevzetím neskladovat na disku kdejaké smetí dostatečná. Čas ale ukázal, že řešením docházejícího místa se musím zabývat příliš často. Velká knihovna fotek, virtualizované Windows v Paralles Desktop a podobní žrouti gigabytů srazili volné místo na disku trvale pod 40 GB, stačilo nějakou dobu nevěnovat pozornost třeba snímkům vytvářeným Paralles a už systém upozorňoval, že “disk je téměř plný” – v praxi zůstávalo třeba jen 3 GB. Vyčistit zbytečnosti a dostat se zpět na třeba 30 GB byTranscend JetDrive litelo vždy otázkou pár minut, ale obvykle v nejmíň vhodné chvíli. Do nějakého neautorizovaného zásahu dovnitř MacBooku se mi nechtělo, takže jsem hledal řešení externí.

Transcend JetDrive Lite mne zaujal tím, že není nutno ho na rozdíl od externích disků připojených přes USB nebo thunderbolt připojovat, odpojovat a hlavně myslet na jeho přenášení společně s notebookem. Je schovaný v SD slotu, který jsem vůbec nepoužíval. Asi by stačila i 128 GB varianta, ale chtěl jsem mít od zabývání se místem na disku “navždy” (tedy na celou dobu životnosti MacBooku) pokoj. Takže jsem sáhl po 256 GB variantě, konkrétně po modelu 360 – jednotlivé modely úložiště jsou určené vždy pro konkrétní modely MacBooků, takže je třeba vybrat ten správný.

Instalace byla samozřejmě triviální, stačí pouze zasunout miniaturní kartu do slotu. Disk jsem naformátoval jako OS X rozšířený. Na disk jsem přesunul knihovny aplikací Fotky a iTunes, některá méně používaná data a zkušebně také virtuální disk Parallels. Žádné benchmarky jsem nedělal, jde mi čistě o praktickou zkušenost. A ta je zatím výborná, byť krátkodobá. Kopírování souborů mezi JetDrive a interním diskem je velmi rychlé.  Také třeba při práci s fotkami není žádné zpomalení patrné. Dokonce i virtualizované Windows běží z externí paměti přijatelnou rychlostí, i když zpomalení oproti běhu z interního disku je trochu znát.

Zatím tedy JetDrive vypadá jako výborné řešení rozšíření úložiště, podstatná samozřejmě bude dlouhodobá spolehlivost. Záruka je doživotní a data mám poctivě zálohovaná, nicméně řešení případného selhání disku by nějaký čas zabralo, pro finální spokojenost tedy bude rozhodující tedy především to, zda paměť v Transcendu vyrobili tak, aby zvládla tři čtyři roky provozu bez zaváhání. Uvidíme.