Hej Siri, nikomu to neříkej…

Že v aktuální kauze „Apple vs. FBI“ nejde jen o jeden telefon útočníků ze San Bernardina, je jasné asi už všem. Na miskách vah je na jedné straně účinné vyšetřování bezpečnostních složek, na druhé pak soukromí uživatelů. A je zřejmé, že konečný výsledek ovlivní poměrně zásadně celou společnost na mnoha úrovních.

Zásadní dopad lze ale čekat samozřejmě především na technologický sektor. A nejde zdaleka jen o data ve vašem mobilu, byť se v argumentaci zmiňuje především soukromá korespondence či zdravotní a finanční údaje, které v něm máte uložené. Mobilní telefon je technologie dneška, ale byť to Apple ani ostatní technologické společnosti, které se staví na jeho stranu, nezmiňují, hraje se i budoucnost technologií, které na trh teprve přijdou.

Seznam hlavních oponentů FBI v „šifrovací kauze“, tedy Apple, Google, Microsoft, Facebook – to není jen výčet největších technologických firem. Je to také přehled největších hráčů na poli virtuálních asistentů. Ať už rozhovor s tím svým začínáte, „Hey, Siri“, „Ok, Google“ nebo „Hey, Cortana“, mluvíte dnes na svůj mobil či počítač, případně hodinky. V nejbližších letech tomu tak ale nemusí být.

Siri, Cortana a další se budou chtít přestěhovat „do vaší hlavy“. Dnes už není problém vyrobit „pecku“, kterou si vsadíte do ucha a vymoženosti umělé inteligence budete využívat průběžně – byť zatím půjde stále o periferii mobilního telefonu. Sony už první krok udělala a další budou následovat. Užitečnost „in-ear“ asistentky si jistě dovede každý přestavit sám.

Malá odbočka: Spekulace o tom, že Apple u příštího iPhone vyřadí 3,5″ Jack konektor na sluchátka neustávají. Mluví se však většinou jen o tom, že jde jen o překonání bariéry při dalším ztenčování telefonu a předpokládá se hlavně přechod na Lighting konektor. Občas někdo zmíní i variantu, že Apple k iPhonu přibalí bluetooth sluchátka. Možné je oboje. Také je ale možné, že když ne u příští generace, tak třeba u té další, bude příslušenstvím právě taková „pecka“ – a pak odstranění jacku dává daleko větší smysl, nemyslíte?

Jak to vše souvisí s „Apple vs. FBI“ už asi tušíte. Hraje se o to, jak silné je právo na soukromí a výsledek bude mít na akceptování takové technologie uživateli významný dopad. Její užitečnost se totiž dostává na úplně jinou úroveň až ve verzi „allways on“. Tedy tehdy, kdy nemačkáme pro aktivaci žádné tlačítko a brzo nebude v mnoha případech ani nutné vyslovovat nějakou magickou formulku typu „Hey Siri“. Nejenom, že nám dle vlastního uvážení aktivně pošeptá do ucha informace, které bude považovat za důležité („Pokud chcete stihnout schůzku s Tomášem v 15 hodin, měl by jste za chvíli vyrazit“), ale také bude poslouchat o čem mluvíme a co nám říkají ostatní. A podle toho nám radit, či poskytovat související informace.

Ano, zní to trochu podobně, jako svého času Google Glass, technologie, kterou zastavila „sociální neakceptovatelnost“. Troufnu si ale říct, že miniaturní sluchátko v uchu bude lidem vadit podstatně méně. Už jen proto, že sluchátek jako takových vidíme všude kolem sebe spoustu a poznat, které z nich je „chytré“ a které ne, nebude možné. Jistě, při večeři s partnerkou v restauraci ho odložíme, pokud nebudeme chtít skončit se sklenicí vína vylitou na hlavě.  Ale třeba při rozhovoru s prodavačem nebo s kolegou v práci si ho necháme.

A dostáváme se znovu k tomu soukromí. Na to, že o nás naše virtuální asistentka ví kde co a poslouchá naše rozhovory, si zvykneme rychleji, než dnes tušíme. Budeme chtít ale alespoň věřit, že neposlouchá nikdo další. A proto bude naše přesvědčení, že její provozovatel stojí na naší straně ve věci soukromí, velmi důležité. Ano, jen přesvědčení, protože jistotu samozřejmě nebudeme mít nikdy.

Apple tedy hraje mimo jiné i o to, jak je a bude ve věci ochrany soukromí svými uživateli vnímán, a nepochybně sbírá kladné body do budoucna (byť dnes záporné nabírá hlavně u těch, co si myslí, že boj s terorismem a zločinem by měl mít přednost). A ostatní se s ním staví do jedné řady (s nečekaným zaváháním Amazonu, jehož Alexa no ta bene už dnes trvale poslouchá v řadě amerických domácností…).

A mimochodem, pozice Apple je v souvislosti s vymezením se proti orwellovské vizi světa docela pikantní a je ukázat, že nepeče s Velkým bratrem, je tak takřka povinnost.

 

Zkušenosti s Transcend JetDrive Lite

Po roce používání MacBooku Pro došlo na potřebu řešit rozšíření úložiště. Při nákupu se mi 256 GB kapacita SSD zdála v kombinaci s předsevzetím neskladovat na disku kdejaké smetí dostatečná. Čas ale ukázal, že řešením docházejícího místa se musím zabývat příliš často. Velká knihovna fotek, virtualizované Windows v Paralles Desktop a podobní žrouti gigabytů srazili volné místo na disku trvale pod 40 GB, stačilo nějakou dobu nevěnovat pozornost třeba snímkům vytvářeným Paralles a už systém upozorňoval, že “disk je téměř plný” – v praxi zůstávalo třeba jen 3 GB. Vyčistit zbytečnosti a dostat se zpět na třeba 30 GB byTranscend JetDrive litelo vždy otázkou pár minut, ale obvykle v nejmíň vhodné chvíli. Do nějakého neautorizovaného zásahu dovnitř MacBooku se mi nechtělo, takže jsem hledal řešení externí.

Transcend JetDrive Lite mne zaujal tím, že není nutno ho na rozdíl od externích disků připojených přes USB nebo thunderbolt připojovat, odpojovat a hlavně myslet na jeho přenášení společně s notebookem. Je schovaný v SD slotu, který jsem vůbec nepoužíval. Asi by stačila i 128 GB varianta, ale chtěl jsem mít od zabývání se místem na disku “navždy” (tedy na celou dobu životnosti MacBooku) pokoj. Takže jsem sáhl po 256 GB variantě, konkrétně po modelu 360 – jednotlivé modely úložiště jsou určené vždy pro konkrétní modely MacBooků, takže je třeba vybrat ten správný.

Instalace byla samozřejmě triviální, stačí pouze zasunout miniaturní kartu do slotu. Disk jsem naformátoval jako OS X rozšířený. Na disk jsem přesunul knihovny aplikací Fotky a iTunes, některá méně používaná data a zkušebně také virtuální disk Parallels. Žádné benchmarky jsem nedělal, jde mi čistě o praktickou zkušenost. A ta je zatím výborná, byť krátkodobá. Kopírování souborů mezi JetDrive a interním diskem je velmi rychlé.  Také třeba při práci s fotkami není žádné zpomalení patrné. Dokonce i virtualizované Windows běží z externí paměti přijatelnou rychlostí, i když zpomalení oproti běhu z interního disku je trochu znát.

Zatím tedy JetDrive vypadá jako výborné řešení rozšíření úložiště, podstatná samozřejmě bude dlouhodobá spolehlivost. Záruka je doživotní a data mám poctivě zálohovaná, nicméně řešení případného selhání disku by nějaký čas zabralo, pro finální spokojenost tedy bude rozhodující tedy především to, zda paměť v Transcendu vyrobili tak, aby zvládla tři čtyři roky provozu bez zaváhání. Uvidíme.